FK CRVENA ZVEZDA FK PARTIZAN BEOGRAD

založeno:

4.3.1945

4.10.1945

stadion:

Marakana (Rajko Mitič stadion)

Stadion Partizana

kapacita:

55 538

   

32 887

   

mistr:

28x (22x Jugosl.)

27x (11x Jugosl.)

pohár:

24x (19x Jugosl.)

14x (5x Jugosl.)

UEFA

1x LM

-

  

1x Interkontinentální pohár

-

 

  

Historie Věčného derby (Večiti derbi) mezi Crvenou Zvezdou a Partizanem se začala psát až v polovině minulého století. V roce 1945 totiž nový jugoslávský režim zrušil všechny sportovní kluby existujících za okupace. S výjimkou těch, co se zapojily do odboje (např. Hajduk Split). Předválečné bělehradské derby mělo tedy naprosto jiné složení. Největšími rivaly byly Beogradski SK (5x mistr) a SK Jugoslavija (3x mistr). Po rozpuštění Jugoslavije převzal její stadion, klubové barvy i většinu hráčů nově vzniklý klub Crvena Zvezda. O něco slavnější Beogradski SK se postupně transformoval v dnešní OFK Beograd, ale na své předválečné úspěchy již nenavázal. Vinu na tom jistě neslo i založení Partizanu, který brzy nabral na obrovské popularitě a spolu s Crvenou Zvezdou, Dinamem Zagreb a Hajdukem Split patřil do "Velké čtyřky" jugoslávského fotbalu.

Jak bývalo za totáče zvykem, za každým úspěšným klubem stál nějaký soudruh, ministerstvo, nebo ideově nezávadný pokrokový podnik. Nejinak tomu bylo v případě obou bělehradských klubů. Partizan byl přímo založen mladými důstojníky Jugoslávské lidové armády a záštitu nad ním převzalo ministerstvo obrany. Zvezdu založili aktivisté z řad antifašistické mládeže a později nad klubem roztáhlo ochranná křídla ministerstvo vnitra.

Obrovská rivalita mezi fans panuje nejen na fotbalových trávnících, ale i na basketbalových a házenkářských palubovkách. Pro nás Čechy trochu nepochopitelně i při vodním pólu :-) Oba kluby mají početnou fanouškovskou základnu. Na stadionu Marakana vládne fanouškovské uskupení Delije (Hrdinové), které vzniklo koncem osmdesátých let sdružením skupin Red Devils, Ultras a Zulu Warriors. Jejich jednotícím prvkem byl sílící srbský nacionalismus, který se postupně rozšířil na celý Balkán. V této politicky vypjaté době cestovalo 3000 fanatiku do Zagrebu na ligu s místním Dinamem. Zápas na stadionu Maximir a hlavně tehdejší výtržnosti v hledišti se zapsaly do fanouškovského dění tím nejčernějším písmem. Tímto zápasem de facto odstartovala válka mezi Chorvatskem a Srbskem :-( Temnému období předcházel jeden historický mega úspěch. Legendární vítězství v PMEZ (předchůdce Ligy mistrů) nad Olympique Marseille. Do italského Bari tehdy přicestovalo dvacet tisíc Srbů, kteří viděli vítězství červenobílých 5:3. V následujících válečných letech řada příznivců narukovala a spousta z nich se na stadion již nikdy nevrátila. Přesto o sobě dávali vědět i v Evropě. V 91´ cestovala sedmdesátka fanatiků tři dny autobusem na zápas s United. Ve stejném roce dorazili i do Janova. ...s bubny, pyrotechnikou a transparentem: "Válka, utrpení, zavřené hranice - ale došli jsme. Delije!" V 96´ se na tribunách poprvé objevuje transparent, který se později stal značkou Delije: "Zvezda je náš život, ostatní záležitosti jsou jen maličkosti." V 98´ díky válce v Kosovu nesměla hrát Zvezda zápasy na území Srbska. Utkání proti francouzskému týmu FC Méty proto hostila Bukurešť, kam speciálním vlakem dorazilo tisíc fans a dalších několik stovek autobusy. Proti Montpellieru se o rok později hrálo v bulharské Sofii. S anglickým Leicesterem City pro změnu ve Vídni. Na všech utkáních byli Delije přítomni.

Fans Partizanu jsou známí pod přezdívkou Grobari (Hrobaři), kterou získali díky černo-bílým barvám, které jsou pro jejich klub typické. Vzniku tohoto uskupení předcházel obrovský fotbalový boom. Podnětem bylo úspěšné tažení Pohárem mistrů v sezoně 1965/66. Finálový duel s Realem Madrid sice Partizan prohrál 2:1, ale jeho cesta Evropou byla impozantní. V předkole vyřadil francouzského mistra FC Nantes. V prvním kole bundesligového šampióna Werder Brémy. Ve čtvrtfinále pražskou Spartu a v semifinále si poradil s Manchesterem United. Zajímavostí je, že Spartě k postupu nestačila ani domácí výhra 4:1, neboť v Bělehradě vyfásla pověstného bůra.

Již v 80.letech cestovali Grobari za svým klubem napříč Evropou a jejich výjezdy se nesly v drsném chuligánském stylu. Ne nadarmo si vysloužili označení "trestná výprava". Vrcholem jejich řádění bylo vyloučení z Poháru UEFA v sezoně 2007/08. Partizan tehdy narazil na chorvatský klub Zrinjski Mostar a to nemohlo dopadnout dobře. Utkání v Mostaru provázely bitky s místní policií i domácími fans. UEFA byla nekompromisní. Srbům nebylo nic platné, že na hřišti vyhráli oba duely při celkovém skóre 11:1, dál šel Mostar. S diskvalifikací má svou zkušenost i konkurenční Crvena Zvezda. Ta byla vyřazena z pohárové Evropy v sezoně 2014/15. Výjimečně v tom neměli prsty její horkokrevní příznivci. Příčinou bylo porušení téměř všech finančních pravidel UEFA. Zadluženost byla a je astronomická. Finanční krach obou klubů musela odvracet až srbská vláda, která pomáhá s jejich refinancováním dodnes. V roce 2012 činil dluh Crvene Zvezdy 1,5 miliardy korun!

Aby nebylo problémů v srbském fotbale málo občas mezi sebou válčí i příznivci jednoho klubu navzájem. Nejtvrdší a zároveň i nejkrvavější byl rozkol uvnitř Grobarů. V letech 2010 až 2013 mezi sebou bojovaly dvě frakce: Alcatraz a Zabranjeni (Zakázaní). Důvodem byla údajná spolupráce Alcatrazu s policií, obohacování se prodejem předražených lístků, červenobílá minulost jednoho z vůdců a údajně i boj o vliv na drogovém trhu.

Nejvyšší návštěva na "Věčném derby" byla zaznamenána v roce 1976. Tehdy se v ochozech stadionu Crvene Zvezdy tísnilo 108 tisíc diváků. V oné době se mezi fans rozšířil a natrvalo vžil název Marakana, zkráceně Mara. Příznivci Partizanu mu však neřeknou jinak než Rupa (Díra). Což je narážka na jeho konstrukci, neboť hrací plocha je 12m pod okolním terénem. Domácí stánek Partizanu leží necelý kilometr od svého konkurenta. Byl postavený již v roce 1949 a kdysi pojal 55 tisíc diváků. V době výstavby Marakany zde hrávala domácí zápasy i Zvezda. Původní název byl JNA Stadion (st. Jugoslovenske narodne armije) pro domácí je to však Fudbalski Hram (Fotbalový chrám), pro hosty Lavor nebo Armijski pašnjak (Armádní palouk).

  

Vzájemná bilance v dosavadních 155 derby zápasech vyznívá ve prospěch Crvene Zvezdy:

62 vítězství, 47 proher a 46 remíz.

  

Vzdálenost: Liberec - Bratislava - Budapešť - Bělehrad   -   995km

Dopravní prostředek: vlak, mikrobus, autobus

Vstupenka: 1200 dinarů (262Kč) protilehlá tribuna

Index pana Načeradce: (klobása + půllitr piva) klobásu neměli a prodej piva zakázali

Srbština: dobrý den - dobar dan, ahoj - zdravo, 1 - jedan, 2 - dva, 3 - tri, vstupenka - ulaznica, pivo - pivo, klobása - kobasica, děkuji - hvala

  

FK CRVENA ZVEZDA BEOGRAD : FK PARTIZAN BEOGRAD 0:0 (0:0)

Marakana - Rajko Mitič stadion 27.8.2017 - Super liga Srbije

Vybrat největší derby na světě je hrozně subjektivní. Ten kdo preferuje špičkový fotbal tak hlasuje pro El Clásico. Z vlastní zkušenosti však vím, že El Clásico je mnohem lepší sledovat v TV z pohledu 30 kamer než na stadionu. Za vše může komerce. Třetinu diváků v Madridu i na Camp Nou tvoří turisté a zbývající dvě třetiny jsou dobře situovaní pánové ochotni zaplatit astronomické vstupné. Rozhodně ne rodiny s dětmi, které si vysnil FAČR. Tady se o fanatismu nedá mluvit ani náhodou. Zde se pouze tleská a nadává. I choreografie jsou pořádané a placené klubem :-( To bělehradské derby to je úplně jiné kafe. Zápasy mezi Crvenou Zvezdou a Partizanem svou atmosférou rozhodně patří do evropského Final Four. Společnost jim zde dělají Panathinaikos s Olympiakosem, istanbulští Galatasaray s Fenerbahce a skotští Old Firm z Glasgow. No a pak je tu ještě jedno derby, které vládne všem - Superclásico v Buenos Aires mezi Boca Juniors a River Plate na stadionu La Bombonera ...snad někdy příště!

Na výjezd do Bělehradu se vydávám s nejmenovanou cestovkou zaměřenou na sportovní zápasy. Shromaždiště máme v Bratislavě, kam českou část výpravy přivážejí z Brna dva mikrobusy. Odjezd z Blavy je hodinu po půlnoci s tím, že v Budapešti nabereme poslední část posádky. Do srbské metropole přijíždíme oproti plánu s dvouhodinovým zpožděním, které zapříčinila liknavost celníků na maďarsko srbské hranici.

Zápas se hrál od 18:00 a tak nám na prohlídku Bělehradu zbylo jen pár hodin. Během této doby jsem stihnul navštívit stadiony obou klubů, projít centrum města, nakouknout do chrámu svatého Sávy a samozřejmě dobýt pevnost Kalemegdan tyčící se nad soutokem Sávy a Dunaje. Díky teplotám atakujícím 35°C jsem s městskou turistikou záhy skončil a raději se přesunul ke stadionu. Zde jsem u místního zlatavého moku značky Jelen sledoval předzápasové manévry srbské policie. Bezpečnostní prohlídka při vstupu na stadion nebyla paradoxně nikterak důkladná. Místní sekuritku zajímal ze všeho nejvíce obsah peněženek, ve kterých zabavovali veškeré kovové mince. Pořadatelé za přispění místní policie se zaměřovali pouze na cizince, neboť domácí měna de facto žádné kováky nemá. Tuhle balkánskou fintu samozřejmě znám a proto jsem nechal všechna eura v buse. Bohužel jsem zapomněl na peněženku s českými korunami. Při pohledu na naší kovovou pajdu se borcovi rozzářila hamižná očička a já přišel o nějakých devět pětek. Někteří borci i o 12 €.

Stadion Rajko Mitiče má kapacitu 55 tisíc diváků, ale komfort zde žádný nehledejte. Občerstvení mizerné, hajzlíky v dezolátním stavu, sedačky rozkopané a pozor! platební karty neberou. Kdo nemá srbské dináry, tak je v riti. To vše jsou pouhopouhé banality. Tohle místo má neskutečný genius loci. Pro nás Čechy znásobený legendárním vršovickým dloubákem Tondy Panenky a zlatem z ME 1976.

Na 155. Večiti derbi bylo tentokráte zvědavo 32.841 diváků, kteří se branky sice nedočkali, ale fotbal se hrál... já vlastně ani nevím. Já se na trávník příliš nekoukal. Zato na tribunách to vřelo. Na Severu Delije. Na Jihu Grobari. Úvodních 18.minut měli v hledišti jasnou převahu domácí Delije, neboť Grobari po celou dobu mlčeli z úcty k Demiru Jukicovi. 18 letému příznivci černobílých, který po dvouměsíčním marném boji o život zemřel v jedné z bělehradských nemocnic. Příčinou bylo střelné zranění z červnové bitky mezi tvrdými jádry obou klubů. V 18.minutě rozvinuli Grobari celosektorovou plachtu s podobiznou zastřeleného kamaráda a začali naplno fandit. Stadionem se nesly nekončící chorály obou klubů po celých 90.minut. V hledišti neustále něco hořelo. Ať už to byla pyroshow, ukořistěné šály, nebo v samém závěru hromada vykopaných sedaček uprostřed sedmitisícového kotle hostujících Grobarů. Atmosféra na stadionu se těžko popisuje formou článku, to je nutné zažít na vlastní kůži. Zápas se odehrál na Balkánské poměry v naprostém klidu. 155. derby bylo jedno z těch klidnějších. Jindy do souboje o krále tribun zasahuje třetí strana a to je lepší na stadionu nebýt.

Po skončení spielu máme sraz u autobusu a vzápětí se vydáváme na cestu do Bratislavy. Odtud tradičně mikrobusem do Brna. Poté vlakem do Pardubic, kde si dávám u našich konečně sprchu a ještě téhož dne frčím vlakem do LB. Po dvou probdělých nocích přijíždím do města pod Ještědem rozsekanej jak cikánský hračky, ale stálo to zato!